Boku no hosomiči

Po návratu z Nagoji jsem strávil několik dní poněkud hekticky. Udělal jsem si výlet do Sendai 仙台 v prefektuře Mijagi 宮城県, kde jsem navštívil kamarádku Emiko a amerického kamaráda Jamieho (který nedaleko Sendai pracuje). Zrovna se tam konal velký jazzový festival, což byla pro mne příjemná shoda náhod. Po návratu ze Sendai jsem pár dní strávil přípravami na odjezd, zařizováním věcí souvisejících s opuštěním podnájmu, a rozloučkovým popíjením s kamarády a známými v Ucunomiji, Tokiu i jinde. Po většinu času bylo veskrze podzimní počasí. Často pršelo a teploty klesly (i když ještě ne pod 20 stupňů Celsia). Ve vzduchu je cítit vůně suché trávy, zralé rýže, a všech těch věcí, které s podzimem v Japonsku souvisí. U školní zdi (i jinde) vesele kvetou krásenky (v Japonsku se jim nejčastěji říká kosumosu, i když se často zapisují pomocí znaků akizakura 秋桜 – "podzimní sakura"), o nichž jsem se tak trochu zmínil posledně.

Tuto středu bylo ale opět krásné slunečné počasí, což zas tak nepokládám za náhodu, jelikož zrovna na tento den jsme si s kamarádkou Jú naplánovali výlet do tokijského Disneylandu.

Asi bych měl upřesnit jednu věc, tokijský Disneyland (který ve skutečnosti, podobně jako "tokijské mezinárodní letiště Narita" není přímo v Tokiu, ale nachází se v prefektuře Čiba 千葉県) je pro mě dostatečně blízko na to, abych měl v průběhu roku příležitost si tam kdykoliv udělat jednodenní výlet. Ale zrovna Disneyland je jedním z míst, kde to prostě není ono, když tam jde člověk sám. Proto jsem víc než uvítal, když Jú na můj návrh na společný výlet (který jsem v podstatě jenom tak "hodil do luftu") kývla. Je to ostatně jedno z míst, které v Japonsku stojí za vidění... A taky jsem nechtěl být příliš pozadu za svými mladšími kolegy, kteří už v Disneylandu byli .

Vyrazili jsme z Ucunomije kolem desáté hodiny, a s přestupem v Tokiu jsme těsně po poledni dorazili do stanice Maihama 舞浜, odkud se lze dostat do obou zábavních parků: Disneyland i DisneySea. Vstupní brány do Disneylandu jsou jenom pár desítek metrů od východu z nádraží. Cestou k nim nás provázela z ampliónů se linoucí rozverná hudba a pohled na stylový hotel.

Po zaplacení celodenního vstupného ve výši 5.800 jenů (zhruba 900 korun) a projití branou se před námi otevřel barevný svět dětských fantazií, svět (nejen) filmů a seriálů Walta Disneye, svět velkého zábavního byznysu... Tokijský Disneyland letos slaví pětadvacáté výročí svého založení, což se návštěvníkům připomínalo na každém kroku.

Měli jsme opravdu štěstí, že jsme sem zavítali ve všední den, a navíc po státním svátku (na předchozí den připadl letošní Šúbun-no hi 秋分の日, svátek podzimní rovnodennosti, kdy se v Japonsku rovněž uctívá památka zesnulých). Běžně totiž bývá Disneyland přímo napěchován atrakcechtivými návštěvníky (převážně z řad malých dětí a zamilovaných párečků), takže nebývá neobvyklé na některé populární atrakce čekat ve frontě i několik hodin. Hlavním tématem parku pak byl s ohledem na roční období Halloween.

Dominantou tokijského Disneylandu je známý hrad

My jsme se nejprve vydali ze světa Walta Disneye do světa George Lucase, tedy do světa Hvězdných válek. Atrakce v podobě letu kosmickou lodí skrze galaxie a imperiální bitvy byla příjemně svižným rozjezdem. A krom toho jsme narazili i na staré známé roboty C3PO a R2D2.

Pozlacený robotický popleta C3PO

Hvízdavý šikula R2D2

Na další atrakci, let raketou (tentokráte ale ve formě horské dráhy) jsme si vzali jenom čekací lístek (který nám ohlašoval, že na řadu přijdeme kolem osmé hodiny večerní), a jali se dále objevovat netušené možnosti Disneylandu. Ještě než jsme se dostali k velké autodráze, jsme se pokochali tanečně-hudebním vystoupením místní žesťové kapely. Potom už jsme se ale směle usadili do kokpitu závodníhou auta, které však na okruhu (podchyceno vodící kolejnicí) dosahovalo jenom velmi nezávodních rychlostí.

Jú pochopitelně nebyla v Disneylandu poprvé, a tak mě spolehlivě brala na ty nejzáživnější atrakce. Ve Splash Mountain jsme se projeli lodí (s velkým cáknutím po sjezdu z několikametrové výšky na závěr), nechali si pořádně zatočit hlavu v rotujících šálcích z Alenky v říši divů, a prošli jsme si kulisami filmu Falešná hra s králíkem Rogerem. Celý areál samozřejmě zářil barevností, veselými tvary a byl prosycen sladkou vůní karamelového popcornu.

Mezi barevnými baráčky, z nichž každý třetí obsahoval nějaký ten obchůdek se suvenýry, bylo možno narazit na nejrůznější postavičky, jejichž jediným úkolem bylo nechat se s návštěvníky fotografovat.

Nakonec se nám podařilo potkat i samotného myšáka Mickeyho, o němž Jú neochvějně razí teorii, že je gay .

V jednu chvíli týmy pořadatelů utvořili na hlavní kolonádě koridor, po jehož obou stranách se v mžiku utvořily davy diváků, a kudy se během pár chvil začal za hlasité hudby pohybovat průvod toho nejznámějšího, co ve světě disneyovek a filmů studia Pixar je. Krátké šoty z průvodu jsem natočil tady, tady, tady, tady a tady (jak je možno si povšimnout, na závěr nesměla chybět reklama sponzora, v tomto případě mobilního operátora DoCoMo).

Slunce se pomalu začínalo naklánět k západu, když jsme se nalodili na parník, který nás provezl podél břehů "Divokého západu", jako bychom ani nebyli kousek od Tokijského zálivu, ale přímo někde na Mississipi.

A když jsme nasedali na do důlního vozíku ve zlatokopeckém městečku, byla již tma, a umělé skály byly osvělteny jenom září načervenalých reflektorů.

Podobně zářil i hlavní hrad, než jsme se vydali k poslední atrakci.

Než jsme ale nasedli na raketu vstříc hvězdokupám, byli jsme personálem upozornění, že o půl osmé začíná velkolepý ohňostroj, který "je tu dnes speciálně na oslavu 25. výročí založení parku" (mám však podezření, že se tu opakuje každý večer).

Celý den strávený v tokijském Disneylandu byl více než příjemnou tečkou za mým ročním pobytem v Japonsku. Samotný Disneyland je pak v jistém smyslu reprezentativní ukázkou podstaty současné japonské kultury – mnohabarevný guláš smíchaný z různých přísad upravených specifickým japonským způsobem, který pod slupkou ze západních (amerických) konstruktů skrývá, někdy jen vykukující, jindy až do očí bijící japonskost. Úslužnost klanícího se personálu, angličtina jenom "na oko", disciplinovanost davů, čistota a uniformita, podtrženy snahou být co nejvíce západně "cool".

Ale nad tím vším nakonec přeci jen zazáří lidský úsměv, a co víc by si člověk mohl ve světě snů přát ...

Než jsem se nadál,

z pokosených rýžovišť

zmizel i strašák.

linkuj.cz vybrali.sme.sk